Nešlo jej přehlédnout. Fešáka Brada Pitta navlečeného v kožené zbroji a zlostně se dívajícího z reklamních ploch a vedle něj ohromný nápis „TRÓJA“. A je to tady. Když už si filmaři troufnou natočit monumentální bitvy v Pánovi prstenů, nadešel čas i na to, aby byla zpracována nejslavnější válka v dějinách. Úkol na sebe vzali nesnadný, už jenom vzhledem k tomu, že staré řecké báje známe všichni zpaměti. Do kina jsem pak šel se dvojí zvědavostí, jak bude zpracováno obléhání Tróje a jak moc Homér dostal na frak.

Z pohledu filmového diváka, který moderní multikina navštěvuje především kvůli velké podívané: Ano, zde je cílová skupina, kterým je film určen. Již samotný úvod, kdy na sebe pochodují dvě velké armády jako by předznamenával, jakým směrem se nadále bude film vyvíjet. Zapomeňte na bohy, TRÓJA bude o statečnosti a síle mužů, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin. Úloha bohů v celém díle jde stranou a veškerá kauzalita tak leží na chtíči Parise a Heleny a Agamemnónově touze po moci. Rovněž volba hlavních hrdinů je mnohem více poznamenána dobovým trendem „kdo je zrovna in“, než snahou o co nejvěrohodnější se přiblížení literárním předlohám. Nerad bych, aby to vypadalo, že roli největšího válečníka starověku by dle mého mínění měl dostat Conan v Arnoldově podání, ale obsazení fešáka Pitta je dost překvapující. V této roli bych si například dokázal představit někoho jako je Russel Crow. Spor mezi nepříliš přesvědčivou muskulaturou Pitta a jeho bojovnickým uměním byl vyřešen šalamounsky. Místo svalovce ve zbroji od samotného Héfeista tak uvidíme bojovníka s rychlostí a technikou Číňanů. 4% menšina se milostných scén s Patroklém nedočká, ale to se dalo čekat. Dalším lákadlem na diváky mělo být obsazení Organda Blooma do role Parida. A stejně jako v Pánovi prstenů, ani zde jeho herecké nadání nezklame… Nejkrásnější ženu starověku si zahrála německá modelka Diane Krugerová (místo Dia jí holt museli najít jiného otce). Hektór (v podání Erica Bany) je naopak nejpřesvědčivěji ztvárněná role a i jeho osud byl scénáristy nejméně pozměněn. Bana ve filmu ostatní herce dosti zastiňuje a řekl bych, že o něm ještě uslyšíme. Z mykénského krále Agamemnóna udělali tvůrci hlavního zloducha filmu, přesto se mi jeho postava ve filmu po Hektórovi líbila asi nejvíce a z Meneláa udělali chlípného starce, kterého si Helena vzala z donucení (uf). Další člen Společenstva Sean Bean se ujal role Odyssea a stejně jako v předloze zde hraje až druhé housle. Nicméně ztvárnění myšlenkových pochodů stratéga vyvolalo v celém kině hlasitý smích. Je tam jedna scéna, kdy vojáci sedí večer u ohně a Odysseus se zájmem pozoruje jednoho vojáka, který pro synka vyřezává dřevěného koníka. Ve výčtu hlavních postav nesmí chybět Priamos, zde vynikajícím stylem zahrán Peterem O´Toolem.

Nyní se dostávám k hlavnímu lákadlu celého díla, a to monumentálním bitevním scénám. Pohled na obrovskou flotilu řeckých lodí je impozantní a následné vylodění mohlo celou scénu vygradovat až na vrchol. Jenže se tak nestalo a z nepochopitelných důvodů je vše opět jinak. Komparzisty se nešetřilo a obě armády dosahují obdivuhodných počtů. Role počítačových triků byla omezena a první střetnutí se nese ve starém duchu (a la Statečné srdce) a na tomto místě musím sklonit poklonu za věrohodnost ztvárnění největších masakrů. Vojáci v prvních liniích se vrhají do lítých bojů a s krvavou zuřivostí se srážejí štíty s nepřáteli, přepadávají přes mrtvé vojáky, přeskakují hradby štítů přímo na hroty oštěpů. Achilleus se hned první velké bitvy neúčastní (jeho trucování začíná překvapivě brzo po vylodění a tak mi není moc jasné, kdy své místo v dějinách získal) a hlavní postavou boje se stává hromotluk Ajax, který obrovským kladivem drtí Trójany, tedy až do okamžiku, než potká Hektóra. Z jakéhosi zvláštního důvodu byly všechny důležité události vměstnány do prvních dvou dnů, respektive do první půle filmu. Druhou půli ze značné části zabírají obsahově prázdné rozhovory; Achilles a jeho otrokyně, Achilles a Odysseus, Hektor a Priamos, Paris a Helena a film zcela ztrácí na dynamičnosti.

Z pohledu milovníka starořecké mytologie: Zde je snad i škoda slov. Homér se musí obracet v hrobě. Režisér Wolfgang Petersen je autorem mimo jiné Nekonečného příběhu, který asi i nadále zůstane jeho nejlepším počinem. Z původní báje (o Ílias ani nemluvě) nezůstal takřka kámen na kameni a předloha tak posloužila pouze jako pozadí pro vlastní příběh Petersena. Zvláště pak samotný závěr filmu bere dech více než pohled na tisíc řeckých lodí. Kdo má rád staré řecké báje, snad ať raději na TRÓJU nechodí, bude velmi zklamán možná i znechucen. TRÓJA má se svou předlohou společného asi tolik, kolik První rytíř s bájí o králi Artušovi.

Neshazuji tento film jen z toho důvodu, abych si hrál na znalce mýtu. Na velkofilmy hollywoodské produkce si rád zajdu jako na velkou podívanou. Tato kritika především proto, že kromě několika málo velkolepých scén film moc nenabízí, zvláště pak ve druhé půli začne nudit. Z volného přepracování se ztratilo ono kouzlo sporu hlavních postav, nakolik mohou svůj osud ovlivnit a nakolik je v rukou bohů. Hudební doprovod je světlou stránkou a několikrát se mi stalo, že jsem víc poslouchal, než se díval. Těžko to však zachrání film, který je o dobývání města a přitom se za celé tři hodiny o hradby neopře jediný žebřík.